Před pár dny tady byla diskuse, kam jsem ve zkratce přispěla svým životním příběhem, a potěšily mě pozitivní reakce. On ten můj příběh není jen na konci veselý, ale je plný obrovských zmatků. Několik dnů přemýšlím, jestli se s tím dá něco dělat a rozhodla jsem se zkusit se zeptat.
Jako dítě jsem byla od 6 let sexuálně zneužívaná vlastním otcem. Moje matka s tím nic neudělala a pak jsem o tom už nikdy s nikým nemluvila. Pamatuju si akorát, jak to bolelo, jak mi pořád bylo opakováno, že musím být hodná holčička atd. Skončilo to někdy ve 14, v 18 jsem odešla z domova a už se tam nikdy nevrátila. Dnes jsem sice vdaná, mám dvě děti, je mi téměř 40, ale stále se mi vrací jakoby okamžiky z toho dětství. Sex s manželem máme pravidelně, ale jen proto, že cítím, že on chce, já nikdy v životě nezažila orgasmus, často mám pocit, že vidím otce. Připadám si špinavě, pořád dokola se myju, deodorant a parfém mám všude, kam se člověk podívá. Mám vlastní firmu, spousta lidí mě vnímá jako úspěšnou, zaopatřenou ženu, která nemůže mít žádné problémy. Mám spoustu známých, ale jen 3 blízké kamarádky. Teda mně to stačí, vím, že to je víc, než jsem si kdy jako dítě přála. Přesto uvnitř jsem extrémně nesebevědomá, nejistá, pořád mám pocit, že jsem špatná, kdykoliv se něco stane, jsem přesvědčená, že je to moje vina, i když je jasné, že není. Permanentně o sobě pochybuju.
Mám noční můry, stavy, kdy jsem v pohodě, a pak hned stavy, kdy mám strašné pocity depresí, před MS bych nejraději spáchala sebevraždu. Jasně, že vím, že v 6 letech jsem jen těžko mohla zavdat příčinu mému otci, přesto se cítím provinile.
S otcem se dnes nevídám, ale nevídám se ani s matkou. Ona mi nepomohla, neochránila a já ji neumím odpustit. Naopak ani nechci, protože ona byla expertka na psychický teror a já si vždycky radši přála, aby mě třeba zmlátila, než deptala.

Je ještě šance na nějakou pomoc? Já neměla pocit, že bych měla něco řešit, teda spíše, že má smysl něco řešit, ale říkám si, že mě možná čeká ještě dalších 40 let, a i když i teď je dobře, je mnohonásobně líp, než mi bylo jako dítěti, ale co kdyby mohlo být ještě líp? Myslíte, že má smysl i po de facto 20 letech najít psychologa? Jak si případně můžu pomoct sama?