Ajino, netuším. On prostě vždycky prohlašoval, že chce jen samé dcery, ještě když jsme byli bezdětní. Tudíž z dcery byl samozřejmě nadšený, umocněno navíc tím, že holka je fakt odmalička zlatá, takové to typické dítě-sluníčko, věčně vysmátá, jako miminko naprosto v pohodě a bez problémů... S ní jsme proplouvali rodičovstvím úplně hladce a on si na to zvykl jako na standard. Pak přišel syn a ten je pravý opak. Takže nejen že je to kluk (kterého nechtěl), ale navíc odmala náročný, jako miminko docela plačtivý a špatně spící, později často nemocný, teď vzdorovitý... A já neustále slyším "on je nějaký vadný, holka taková nebyla, takhle se normální dítě nechová"... bla bla bla. Prostě dcera je bůh, syn je tu trpěný, když to dotáhnu do extrému.

Babičkám je častěji dávat nemůžu. Moje rodina bydlí na opačném konci republiky (čehož velice lituju, protože vztah s dětmi mají skvělý, děti je zbožňují) a partnerova rodina nejeví zájem, případně jeví zájem pouze opět o dceru. Syna absolutně neberou. Ale máš pravdu, je to na budku, jsem s nimi v podstatě 95% času (pokud nepočítám dceřinu docházku do školky) a nemám šanci na chvíli si vydechnout. I když, to je na tom všem asi to nejmenší.