Persepolis paranoiu ve svém okolí dobře znám a to je ta paní daleko mladší než nějaká osmdesátnice.
Jak píšeš - peklo. Sousedi kradou jako straky, neustále lezou do bytu.
Žít s takovým člověkem, tak by se z něj člověk asi zbláznil sám, vymluvit to nejde a oni si ta svoje témata schovávají jen pro určité osoby - zpravidla nejbližší, které tím cíleně deptají.
Já mám dokonce takovou teorii, že paranoia není úplně taková nemoc jako schizofrenie, protože paranoik jí dovede většinou velice dobře ovládat k ničení blízkých. MOc dobře ví, před kým jí ventilovat, protože ho nepožene na vyšetření a na hospitalizaci. A i kdyby hnal, paranoik velmi dobře ví, že když se ocitne před panem doktorem: pšttt, o kradoucích sousedech nebo jiném se nemluví, paranoik moudře pohovoří o politice nebo počasí, "své" téma nezmíná a jako hyena chtějící odsunout staříčka by vypadal ten, kdo by ho k doktoru vlekl

tahle paní ze sousedství to má už v druhé generaci, je pravdou, že jak její matka, tak ona měly dost ošklivý život, i když si to částečně zavinily samy, že nebyly schopné nic aktivně řešit
tak následně zatrpkly, zavřely se doma a okolí na ně začalo takzvaně útočit, okrádat je

nakonec peklo nastalo pro příbuzné, proto tvrdím, že u mě paranoia není až tak nemoc, protože jí paranoik zpravidla selektivně krmí jen lidi, které chce ovládat, každému to nevykládá a už vůbec to nevykládá doktorovi a podobným instancím, kde by hrozilo, že přehodnotí jeho duševní stav

proto tomu neříkám až tak duševní nemoc, spíš vydeptávání těch, co se dají, z vlastní zatrpklosti