Přidat odpověď
Kdysi dávno jsem přemýšlela o soukromém učiteli, ideálně pro víc dětí. V našem domě by mohla mít škola velmi dobré zázemí v podobě dvou samostatných místností a sociálního zařízení.
Nenašla jsem v okolí 15 km jediného rodiče, který by byl ochoten vozit k nám dítě na devátou, podílet se na přípravě obědů, obejít se bez ,,družiny,, a k tomu ještě platit cca 5 tisíc měsíčně.
Dost jsem stála o učitele, nikoliv učitelku. To byl další kámen úrazu. Chlapi ve školství aspirují minimálně na zástupce ředitele, ke svému platu mají různé příplatky, placené jsou prázdniny, dostávají odměny.....
Zavázat se na 5 let výuky v domácí škole, je v kariérním postupu učitele čára přes rozpočet.
Dále bych nemohla garantovat, že např. po roce některé dítko neodejde a kdyby se za něj nesehnala náhrada, automaticky by to zvedlo školné ostatním žákům.
Kdo jednou podnikal a měl zaměstnance, ví kolik se za něj odvádí do státní kasy. Učitel musí dostávat peníze oficiálně a ne na černo. 5 žáků mu slušný výdělek na 12 měsíců v roce nezajistí. Je třeba si též uvědomit, že dobrý učitel jistě není nezaměstnaný, tudíž odchází ze své jistoty do velké nejistoty, navíc časově omezené.
To je právě hlavní kámen úrazu komunitních škol, které založí nadšení rodiče a teprve následně zjišťují, že nemají to nejdůležitější - učitele. Prakticky stále se potýkají s nedostatkem žáků. Rodiče na to zkrátka nemají finance, nemluvě o docela velkém zápřahu, který je daleko větší, než u klasické ZŠ.
Když např. učím dítě doma a jsem nemocná, zadávám úkoly v pyžamu z postele a popíjím horký čaj. U najatého učitele tohle nehrozí.
Co vyhovuje mě, nemusí vyhovovat jinému. Rodiče, kteří školu založí, mají často potřebu ovlivňovat styl výuky. Ostatní to zase třeba cítí jinak. Rozhodně to není žádná procházka růžovým sadem, i když na začátku to nadšení vždycky tlumí olejové skvrny, které časem vyplavou na povrch.
Já jsem třeba Robinsona od začátku viděla jako špatný projekt a dopadl neslavně.
Další komunitní školy bohužel taky nejsou bez problémů.
Předchozí