malinko podobné stavy si pamatuju že jsem zažívala v dětství - třeba když mi táta nadával (teda vedl výchovnou řeč zvýšeným hlasem třeba 2 hodiny v kuse), tak jsem se tak nějak odosobnila a "koukala" na nás jakoby zeshora, nebo se mi zdálo že táta má ohromně velkou hlavu a malinký ruce a prsty a já taky, uplně jsem to cítila že moje ruce jsou takový špejličky tenounký.... takový zvláštní stavy, no nějak jsem to tehdá nezkoumala, asi jsem se snažila uniknout z té vyčítající reality.
A pak taky v pubertě jsem chodila od autobusu asi 3 km pěšky domů, to jsem tzv. chodila na "autopilota" - pamatuju si že jsem vystoupila z busu, a pak jsem se o ccca 40 minut později "probudila" před barákem. Vůbec jsem si nevybavovala tu cestu, byla jsem jakoby v nějaké bublině či co a přemýšlela jsem si o svých věcech. To už mi přišlo divnější, ale k nějakému rozuzlení jsem se nedobrala, tak jsem si to vysvětlila pro sebe že ta cesta je pro mě už tak monotonni a nezajímavá, že ji prostě vypouštím a soustředím se na jiné věci které můj mozek potřebuje "probrat" (a v tu chvíli má na to klid a prostor protože na nic jiného nemusí myslet, doma jsem si moc zalézt do klidu nemohla tak jsem asi potřebovala využít ten okamžik kdy po mě nikdo nic nechtěl).
Teď už jaksi moc nemám prostor na tyhle pocity, co mám děti tak jsem pořád v obkopení někým , ale když nááhodou jedu sama v autě, tak si musím pro sebe mluvit nahlas, nebo si zpívat, prostě si dávám bacha a soustředím se abych náááhodou k tomu "autopilotovi" nesklouzla, i když si nejsem jistá jestli by se to stalo, jen mám pocit že se prostě musím víc soustředit.
Jestli je to změněné vědomí to nevím.