Nepečeme, i když první těsto - na perníčky - už čeká v ledničce na svoji příležitost. A kluci už se těší. Vánoční strom u kostela se rozsvítil včera, adventní lego kalendář má otevřená první dvě okénka a budu ho asi muset hájit vlastním tělěm, aby ho celý nerozebrali hned. Dárky mám skoro nakoupené, musím se zavčasu dát do balení. Loni mě prcek ještě nechal pracovat, stačilo mu na mě koukat, teď to budu muset po chvilkách udělat bez něho.

Vztekání, umíněnost, odkud to jenom znám. Bojím se, bojím, že si s ním užiju ještě víc zábavy než kdysi s Davidem - a i tak toho bylo dost.
Pády a kotrmelce, taky dobrý. Šíma si na sebe včera shodil svoji židličku, jak se do ní snaží vyšplhat, tak se to s ním kácí, máme takovou tu dřevěnou klasiku, tak se děsím, kdy už si tu palici dubovou natluče. A dnes prostrčil hlavu do mezery v rostoucí židli, co mají kluci v kuchyni u stolu, uvízl mezi podložkou pro nohy a spodním rámem, nešlo to zpátky a jak ječel a mlel sebou,tak nemohl ven. Už jsme chtěli hledat šroubovák, nakonec chlap nahnul židli a já vytáhla prcka za ruce opatrně vytáhla.

S kojením prcek přestal sám dobrovolně asi před měsícem, napřed mi to přišlo trošku líto, že už nikdy, ale aspoň to bylo bez křiku a podle jeho potřeby. Na jeho spaní to ovšem moc vliv nemá, pořád se budí, tak 2-3 krát, než jdu vůbec já spát a pak do rána někdy taky po hodině, někdy " jen" 1-2 krát. A spí se mnou, odmítám k němu vstávat.
A pořád ještě skoro nemluví, jen haf a iha a čiči a ve stavu nejvyšší nouze mam mam- to jako na mě.