Já jsem byla jen asi 2 hodiny na nějakém tom "dospávacím" pokoji.

Péče tam byla v podstatě žádná, což se mi moc nelíbilo, znáte to - člověk se budí z narkózy, totálka dezorientovaný, netuší, kde je, kdo je, mluvit to nejde...

Napřed jsem volala, nevím jak dlouho (ale připouštím, že jsem možná tu pusu moc neotvírala, totálka oblbnutá), chtěla jsem vědět, kde je muž, co se děje... Přišla sestra a trochu mě uvedla do reality, pak jsem zas odpadla.

Když jsem se znovu probrala, byla mi hrozná zima a chtělo se mi čůrat a zas jsem se snažila volat, pamatuju si, že artikulace mi nešla, že jsem násilím formovala pusu do slov (vlastně to byla prča), že se jim tam počůrám (nemohla jsem ani zvednout ruku, ještě).

Takže jediný co, tak že mě tam zjevně nikdo nesledoval a že se nestarali, ale protivný, to ne, to nebyli. Jinak obě dvě své životní narkózy ( ta druhá - to jsem byla ještě jako děcko) považuju za velmi zajímavý zážitek - to probouzení se a ta totální zmatenost.