Tutenstein, tak to je tak nějak jako to bylo u nás. Taky schopnost normální docházky do školky až kolem pátého roku. Naštěstí ne u učitelek, i když jedna ze dvou ho taky pro neschopnost adaptability moc nemusela, ale třeba od uklízečky jsem po nástupu slyšela takové moudré řeči jako: naučte ho mluvit. Jako kdyby člověk dítě držel někde ve sklepě a byla to jeho vina, že nemluví. O nás se tedy na diagnózy moc nehraje, podobné dítě jsem v téhle školce neviděla, možná je to jen náhoda. Každopádně laikům nevysvětlíš, že tohle není klasický typ dítěte, co opakuje po rodiči jako papoušek od roka, že říkání říkadel je nemožné a knížky nenávidí. I v očích ostatních rodičů kolikrát to nemluvení a vztekací chování muselo vypadat tak, že je mentálně retardovaný a propašovala jsem ho neoprávněně mezi standartní děti. Ty pohledy někdy. Když to vemu z pohledu cizího člověka, tak bych si taky něco takovýho myslela, protože kombinace nemluví a chová se jako vztekající se trubka, vypadala na mentální retardaci, i když teda inteligenčně je v normě.
Do školky jsem chodila fakt se zoufalstvím v očích, úplně mi bylo trapně.
Je to samozřejmě i vina toho, že u nás žádná speciálka široko daleko není, tak se dítě buďto chytne v normální, nebo do školky nechodí.
Ach jo, tohle pochopí jen ten, kdo to prodělal. Když se dneska řekne dysfázie, tak většina lidí ještě pořád neví, o co jde. Už znají z letadla autismus, ale o dysfázii a že to není vina rodiče, většina lidí ještě ani neslyšela.