No, před tou návštěvou bylo líp, ale teď jsem tak nějak rozrýpaná, jak jste správně napsaly. Naivně jsem předpokládala, že mi bude dobře, ale asi přehnaná očekávání.

Tak nějak mám pocit, ten psycholog to potvrdil, že člověk se musí naučit být sám, což je pro mne nová informace, protože já vždycky někoho měla, s kým jsem všechno sdílela, kamarádka má vlastních starostí nad hlavu, matce se svěřovat nechci, neb by ta nu nevěru prohodila manžela oknem a manžel k té komunikaci teď přestal být ochotný Já se cítím horzně sama a ztracená :-(

Nemůže to být taky třeba nějaké vyčerpání z mateřství? ale podotýkám, že mám jen jedno dítě, tak to asi nebude ono... Nebo nějaká laktační psychóza? ale zase po 22 měsících kojení asi taky ne...