Neumím si představit, že bych takhle stála dítěti za zadkem a do všeho ho přemlouvala.
Od 3 let se obě oblékají samy... Vynucovací období jak přišlo, tak přešlo a prostě děti berou jako samozřejmost, že se ráno čistí zuby... maximálně připomenu, že mají mít zuby vyčištěné a má se jít spát.
Pokud už sama čeká, co bude za to, že udělám tohle, tak bych už teda odměny nejspíše nedávala - důrazně bych jí řekla, že jestli chce fungovat takhle, tak tak teda ne. Pokud chce tímhle vydírat, tak nebudou odměny vůbec žádné a nebudou ani mňaminky. Tyhle věci se dělají proto, že se dělat musí a hotovo.
Stejně tak s jídlem, - nejíš o.k. nejez, ale nedostaneš žádnou mňaminku potom - ovšem my si ji ke kávě dáme i bez Tebe.
Já bych to spíše vedla přirozeně k tomu, že každé jednání má nějaký následek. Neoblékáš se o.k. neoblékej, ale tím pádem nepůjdeme nikam ven, nestihneme kino, nestihneme školku, nestihneme autobus... párkrát ujel autobus a běželo se do školy a školky v plné polní pěšky 4 km... příště vstávaly obě rychleji, jen aby se mohly vést busem... Nicméně jsou opravdu věci, kdy dítě čapnu, násilím obleču či přinutím obléct se a jde se i kdyby bez snídaně když se nestihne... Neexistuje, že se nechám dítkem vydírat. Přece kvůli dětské tvrdohlavosti nebudu všude chodit pěšky nebo nepřijdu o práci, protože nebudu chodit včas a nebo že budu ještě pětileťáka oblékat jako mimino a ještě ho prosit a přemlouvat, aby se šel vykakat na WC...
Myslím, že dítě musí pochopit, že jsou věci, kde se smlouvat dá, ale jsou věci, o kterých se nediskutuje