Je to blbý, ale stejně budete muset asi plánovat, co a kdo bude, až to bude třeba, zajistit péči (nebo aspoň přítomnost někoho pro jistotu) 24 hod. denně.

Takž je fajn řešit to zavčas.

Když umírala babička, tak jsme ještě byli "blbí" a věřili jsme, že jí v nemocnici ještě pomůžou, no byla to chyba, nejprve asi 3 týdny interna a pak asi 2 týdny LDN a šílné, nikdy víc bych to neudělala. Nikdy. LDN - asi 6 ležáků v termiálních stádiích svých nemocí na jednom pokoji, návštěvy klasika odpoledne atd. Na interně obdobně - přinesli jídlo - odnesli jídlo. Čaj v termosce na nočním stolku (že si ho sama nenalije a nenapije se, nezájem). Já měla čas v polední pauze tam sběhnout, byli strašně nepříjemní, že nejsou návštěvnní hodiny, přitom jsem "jen" chtěla dohlédnout, aby něco snědla (pomoct, podat, nakrájet, rozmačkat...) atd. Je to teda už skoro 5 let zpátky, ale pochybuju, že státní zdravotnictví šlo nějak víc kupředu.

Rok a půl nato byl děda posledních 6 měsíců v terminálce rakoviny, naštěstí tu byli všichni chápaví, chodili jsme jen do ambulance bolesti, ale i tak už léky zabírali postupně míň a míň, ale doma byl až do posledního dne, pak už bohužel trpěl hroznýma bolestma a obvodačka už mu odmítla cokoli dát dalšího, že už si to nelajzne, tak jsme jeli do nemocnice, dali mu kapačku, bolesti mu odešly a za pár hodin umřel (ve spánku, bez bolesti). Netrpět tak moc, zůstal by doma až do konce. Chci tím jen říct, že těch posledních 6 měsíců se postupně měnil z v podstatě zcela samostatnýho do fakticky naprosto odkázanýho (ale úplný ležák teda nebyl, ale byl schopný upadnout, všechno pro něj bylo těžký, navíc ty bolesti - tj. já měla přehled, co kdy dostal, kdy může dostat nejdřív jaký jiný lék). Poslední měsíc jsem naštěstí nemusela chodit do práce, takže to vyšlo naprosto "parádně", jestli se o smrti dá takhle mluvit, ale já jsem za to dodnes "osudu" moc vděčná, že zrovna ten měsíc jsem měla naplánované studijní volno a děda si to takhle "načasoval". Tj. klidně to může být pár dnů i pár měsíců (náš onkolog tenrkát taky jen pokrčil rameny a řekl - týdny, max. měsíce - a bylo to přesně půl roku od té poslední ataky) a je třeba se připravit, že jestli teď stačí navařit, nachystat léky do lékovky, vyprat, poklidit, časem to stačit nemusí. Léky na bolest mít prokonzultovaný a předepsaný pořádně (ambulance bolesti), radši pro jistotu do zásoby i silnější, jestli k tomu budou ochotní. Ona ta bolest pak způsobí, že ten člověk si v podstatě umřít přeje. Jestli seženete hospic, tak babičku určitě přesvědčíte a možná to může být nejlepší řešení. Ale jestli ne, dá se to zvládnout i doma, ale musíte mít trochu podmínky a počítat s tím, že to bude náročný. Jde fakt i o doktory, já naštěstí měla tady solidní tým, ať onkolog, obvoďák, ambulance bolesti, že to vyřizovali i se mnou, že se mnou vše probírali a konzultovali, že to prostě šlapalo.

Zvládnete to, je to holt moc čerstvý, tak je to hodně náročný, ale určitě to jako rodina dáte. Nemusíte všichni dělat "stejně", každý prostě přispěje tím, co je v jeho možnostech a bude.