Neblázněte, ona ho jakože chápe, i když není co. Chápat by se dalo, kdyby pracoval s kolegyní na jednom projektu a jak by pořád spolupracovali, tak by se zamiloval. Tady se dá pochopit, že manželka i když je citově zraněná, tak chápe.

V tomhle případě není co chápat. On šel plánovitě do toho, že hledal nějaké povyražení, neměl jasno, kam až chce zajít /nebo naopak měl, co my víme/. Ale spíš neměl, protože si s tím pohrával, pak se zhrozil, kam až zašel a najednou chtěl posvěcení od manželky.
Ona mu ho jako správná trubka dala, pokud jsem pochopila, tak se holoubičky sešli až po manželském rozhovoru, který zřejmě proběhl v tolerantním stylu: ach já tě lituju.

Kdyby už tehdy dala najevo, že zuří, že takhle ne, zřejmě by se zalekl a možná by se vůbec nesešli. Ona mu to litováním posvětila a teď se bojí, kam se to ubírá.

Já jí nechápu, vůbec jí nechápu. Jeho taky ne, zlatý chlapy, co souloží a šikovně zatloukají. Nechají manželce její hrdost. Tohle je prostě přes čáru, oba se ponižují vzájemně. On jí přiznáními a touhou po souhlasu, ona ponižuje sebe, že mu ten tichý souhlas dala.

Tohle je pro mě prostě nepochopitelné, kdyby se nechovala tak, jak se chovala, tak by třeba tajně chatoval dál a nic víc, nebo by to utnul. Když mu řekne, ty jsi tak citlivej, já chápu, že nás miluješ obě, musím ti dát čas, to mi zní jako špatná červená knihovna.
Tuhle reakci - dám ti čas - bych pochopila u situace viz výše, kdy se zamiloval do kolegyně, neplánoval to, je z toho nešťastný a nějaký čas to trvá.
Nechápu to u něčeho, co ještě nezačalo, není vztahem, ale ona mu posvětí, že to může táhnout dál, aby se to vztahem stalo. Aby se vlastně chudák mohl nějak odreagovat a realizovat, když se v práci tolika nadře.
Připadám mi to čím dál míň pravděpodobný, takhle se snad rozumná ženská nechová.
Ještě bych pochopila ženskou s nadhledem, co řekne: Ale bejby, tak si zaflirtuj, ale koukej je vocaď až pocaď. Běda, jak to překročíš.

Tohle nechápu, ne, ne, ne.