Já bych advokáta s takzvaným svědomím pokládala za příliš pyšného. Nikdo není PB, aby soudil jaký člověk je, jde o aplikaci zákona a zákon je dohodnuté pravidlo.
Rozumím ovšem tomu, když advokát nepřijme případ, který je mu z obecných nebo osobních důvodů proti mysli, jako třeba týrání dětí nebo něco takového.

Kdybych se tázala na svědomí v rámci advokacie, spíš by mi přišli na mysl klienti, kteří si službu nemohou dovolit. Toková hypotéza, že chudá babička přijde za dr. Sokolem a nemá na to. Tam nevím. Ale ono se to asi neděje. Babičky ví, co si mohou dovolit a aby prestižní právníci chodili po ulicích, jestli někdo nepotřebuje právní službu, je samozřejmě kravina.