Ahoj,
mam sedmilete dvojky - kluka a holku. Kdyz se narodili, chtela jsem byt ta nejlepsi a spravedliva maminka a chovat se k obema stejne, abych zadneho neprotezovala, nedavala mu prednost. A ejhle, se synem jsme vychazeli (i kdyz byl a je vetsi vztekloun), s dcerou jsme spolu bojovaly, proste to neslo.
Az do te doby, nez mi doslo, ze syn je ve vsem po mne a dcera po tatovi Takze k nim jednoduse nemuzu pristupovat stejne, protoze jsou kazdy jiny. Zmenila jsem svuj pristup k dceri a zacaly jsme spolu bez vetsich problemu vychazet, nas vztah se uzasne zlepsil. Smirila jsem se s tim, ze ji nikdy nebudu tak dokonale rozumet jako synovi, ktery je proste mou kopii, ale to neznamena, ze ji mam mene rada.
Kdyz to shrnu - s kazdym mam jiny vztah, protoze jsou kazdy jiny. Snazim se byt spravedliva v tom, kolik casu a pozornosti jim venuji, kdyz dostavaji darky, jake na ne mam pozadavky, ... To, ze je mam rada, jim obema davam najevo snad neustale, tam se hlidat nemusim

A okoli? Kazdy mel obdobi, kdy byl sikovnejsi nez ten druhy a okoli ho vice chvalilo. V tu chvili jsem nejak automaticky, aniz bych si to uvedomovala, zujimala pozici, kdy jsem chranila toho druheho a zduraznovala, co zrovna jde jemu, v cem je sikovny on. Bylo to podvedome, neplanovane.