Tak až my oba s mužem nejsme věřící, obě dcery chodily do Křesťanské mateřské školy.
Jediný důvod, který k tomu byl, byl tan, že jsou ve městě 2 MŠ a v té době měla ta druhá špatnou pověst. Při první dceři jsem se i seznámila a později spřátelila jak s ředitelkou, tak s jednou s učitelkou, takže u druhé dcery byla volba jasná...
Starší dcera byla taková přemýšlivá a po asi měsíci docházky do MŠ jsem ji jednou před oběděm viděla, jak sedí u stolu a důležitě má sepnuté ručičky. Tak se jí ptám, co dělá. A ona že se modlí před jídlem, že se takto modlí v MŠ každý den. A tak jsme si to tom povídali - co všechno děti (z věřících rodin) v MŠ dělají, čemu věří a tak. A tehdy přišla "moje chvíle". Povídala jsem si s dcerou o Desateru a ona že o tom děti ve školce mluví. Tak jsem se jí ptala zda ví, jaká tam jsou pravidla. Ona že přesně ne, tak jsem jí začala říkat, jaká ta pravidla jsou. A říkala jsem jí třeba že nesmí krást, nesmí nikoho zabít - ale to ona jako dítě by určitě neudělala. Ale že je jedno pravidlo hlavně pro děti: Cti otce svého a matku svou (věřícím se omlouvám za asi nepřesnou citaci). A že to znamená, že když jí já, nebo tatínek něco řekneme nesmí odmlouvat, ale odpoví "Ano maminko" nebo "Ano tatínku" a půjde to udělat. Koukala na mně trochu nedůvěřivě.
Ale asi si to ve školce druhý den ověřila a v ten okamžik bylo po náboženském zanícení u nás doma .