Asi je to opravdu věc spíš lidského nevkusu, nebo neuvědomění si něčeho - já jsem se setkala s oběma typy reakcí - od "neviděla jsem tě v kostele, kam ty vlastně chodíš?", až po "a vy věříte nějakým lžím, jo?" - asi oba tábory mají své neomalené "strážce jediného správného přesvědčení". Časem jsem se naučila s úsměvem odkázat do patřičných mezí s tím, že jde o soukromou věc... a dnes to umí i moje dítě.
Stejně tak ve školách jde o přístup jednotlivců - i tady se najde řada učitelů, kteří si "upravují" výuku po svém - buď vynecháváním nebo téměř opomíjením témat, k nimž nemají vztah (a je dost jedno, jestli se to týká rozmnožování, nebo Bible v rámci literatury), případně tvrdí něco, co vychází z poznání doby, kdy sami studovali...a že to je někdy let, těch sporných témat v literatuře, umění, biologii, společenských vědách je hodně a taky se to promítne do toho, jak kdo o tom hovoří... To si nevybereš, pedagog nemůže být úplně bez názoru, pokud se na to děti ptají (a občas se ptají, co si o tom myslí konkrétní učitel), na druhou stranu by měl znát a prezentovat poznatky nezávisle na svém přesvědčení... Z mého pohledu (coby člověka celoživotně se pedagogice v nějaké podobě věnujícího) je jedinou možnou cestou nespoléhat se příliš ani na vzdělání dotyčných vyučujících, ani na kvalitu jejich postojů či jejich zralost - jsou to jen lidé vykonávající určité povolání (někdo lépe, někdo hůř) - a formování v zásadních oblastech (včetně ukázání toho, co je a není ve kterém oboru důležité a kvalitní) je mojí zodpovědností...minimálně na úrovni základní a části střední školy, dokud si dítě neumí udělat názor samo.