Čas od času to na mě dolehne, jako právě teď, poslední dny nad tím uvažuju pořád dokola... Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, ideálně děti s malým věkovým rozdílem. S partnerem jsme si naplánovali tři, jenže člověk míní a pánbůh mění, že... Dětem bude v zimě 5 a 2 roky, připadá mi že čas letí jako blázen, nějak moc rychle oba vyrostli... No a opět se ve mně probouzí touha ještě po jednom miminku. Jenže naše současná finanční, bytová i vztahová situace to bohužel neumožňuje a jak to vypadá, ani vyhlídky do budoucna nejsou nijak příznivé. S penězi je to těžký boj už dlouhou dobu (s čímž samozřejmě úzce souvisí i stav bydlení), mladší dítě má zdravotní problémy, všechny miminí věci jsem už prodala nebo rozdala, mezi mnou a chlapem to taky není zrovna ideál. Jsem si naprosto vědoma toho, že přivést do těchto podmínek plánovaně další dítě by bylo čiré bláznovství a nezodpovědnost. Jen jak tu touhu v sobě potlačit, umlčet? Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že ještě nejsme kompletní rodina, ten poslední malý člen mi tu stále chybí, do toho mi dcerka často připomíná, že by k bráchovi ještě chtěla sestřičku... Jasně, můžeme mít další dítě třeba za 5-10 let. Ale nechtěla bych mít malého "jedináčka", tímhle jsem si na vlastní kůži prošla v dětství a dobrovolně bych to svému dítěti neudělala. Jak se tedy smířit s definitivním počtem dvou dětí, když citově a pocitově to pro mě není konečná?