Máme dva kluky, kvůli nim to zatím nedokážu..a to je právě to. Říkám si, že kvůli svému pocitu nemůžu zkazit celý život dětem. Tak zkouším sebe přemlouvat, že všechno ostatní je v pořádku a i ten pocit, že k sobě patříme, někdy mívám..jenže pak přijde chvilka a jsem na sebe vnitřně naštvaná, že vlastně bych chtěla a nejde to. Možná se i utěšuju, že jde jen o pár let, kluci vyrostou a pak se uvidí. Manžel je celou tu dobu stejný, to já jsem se změnila, hlavně v tom, že se už nechci přizpůsobovat, věřit mu..jak jsem dopadla, že??