Prosím o radu - buď Lízu, nebo kohokoli, kdo to zažil jako pacient.

Manžel požádal psychiatričku o vysazení AD (už po několikáté, celkem je bral 2 roky), a tentokrát mu to odsouhlasila.

Mám z toho velikou radost, ale nevím, jak ho v tom podpořit, aby vysazení proběhlo v pohodě a nebylo potřeba se k lékům vrátit. Takže váhám, jak se k němu chovat, abych nešlápla vedle. Nese to s sebou třeba nějaké nepříjemné fyzické projevy, podobně jako při nasazování AD? Po psychické stránce se asi dostaví pochyby, strach z odebrání "jistoty pilulky"?

Je vhodnější se zajímat, jak se cítí a jestli ode mě něco potřebuje, s rizikem, že mu tím připomenu, že vysazuje AD - a začne mu třeba být zle, i když předtím byl v pohodě. A nebo se neptat, ovšem s rizikem, že budu za nevšímavou a neempatickou. Moje přirozenost říká "ptej se, zajímej se".

Co byste v době vysazování AD ocenili vy, coby dnes již bývalí pacienti - kdyby vám okolí dalo pokoj a nepřipomínalo, že to vysazujete, nebo projevovalo zájem a podporu?