Yettynko, můžu mluvit jen o zkušenostech trochu starších, dneska už tam nedělám.
I na těch uzavřených odděleních to bylo diferencované podle toho, jak na tom kdo byl. I na uzavřeném oddělení měli někteří pacienti vycházky po areálu nebo i propustky mimo areál, jiní měli třeba vycházky pouze v doprovodu sestry, někteří je neměli a zůstávali na oddělení + při slušném počasí na oplocené zahradě kolem pavilonu.
Pacienti, kteří mohli profitovat z psychoterapeutické skupiny, ji dvakrát nebo třikrát do týdne měli i na uzavřeném (tam, kde jsem byla já - tohle může být na různých místech různé, i z personálních důvodů), na oddělení probíhala nějaká pracovní nebo arteterapie, ale to často vázlo na nedostatku terapeutů. Lidi, kteří mohli alespoň se sestrou po areálu, pak mohli docházet na další terapie - dílny, zahradnictví, koně, textilní dílna, výroba košíků, psychogymnastika atd.
Kapacita těchto terapií, plus možnost uvolnit někoho z personálu, aby doprovodil pacienta, který nemůže chodit sám, ale byly vždycky problematické.
Takže poměrně dost lidí zůstávalo jen na společenské místnosti, případně kuřárně.
Na druhou stranu, je dobré vědět, že ne všichni tam byli proto, že nikam jinam nemohli - některé pacienty je nadlidský úkol aktivizovat, platí to hlavně u některých závažnějších diagnóz; možná by se to dařilo, kdyby byl lepší poměr počtu pacientů a personálu, ale v daných podmínkách to nešlo.