Naopak...

spousta lidí, až poté, co jsem sdělila, že nechodím "jen" k psychologovi, ale mám přímo léky od psychiatra... postupně zjistila, že jsou na něj zralí, na podobnou návštěvu, či se přiznali, že podobnou pomoc vyhledali, případně jsem objevila 2 kamarádky závislé na lécích a 1 na alkoholu (z toho jedna v kombinaci)

muže ani nepočítám.

Ty jejich rady -
"Vezmi si tenhle prášek a pár panáka a budeš spát v klidu.
Vezmi si tenhle prášek a tak 2-4 decky vínka..."

No a zbytek mne má za cvoka, asi.. to nevím, přátelé zůstali přátele, - mám ale vazbu s rodinou, většina z nich pochopila, že jsem prostě vyhořela - pak došlo na to "my jsme ti to říkali, že to přeháníš"..

asi nejdůležitější je, abys to pochopila ty. Že nestačí pomoc na konci tvé paže, že potřebuješ nějakou zvenčí, že to není žádná ostuda,

se zlomenou rukou poletíš pro sádru
a se zlomenou duší se bojíš si někam dojít? Sama jsi psala, že nikoho moc blízkého nemáš, kdo tě tedy bude soudit a odsuzovat? Ti blízcí? Nebo ti cizí, co ti nepomohou?