Na tuhle myšlenku mě přivedlo moje předchozí téma. Doporučovat psychologa (nebo rovnou psychiatra) leckdy i kvůli banalitám je už takový rodinkový evergreen, všímám si že tahle rada tu padá vcelku často. Ale na druhou stranu si uvědomuju, že zrovna tohle je možná to, co by mi teď nejvíc pomohlo... Moct se bez zábran, studu a výčitek někomu ze všeho vyzpovídat. Přece jen ne všechno se dá povědět přítelkyni, byť té nejlepší, nebo psát na veřejné fórum... A někdo, kdo má naslouchání potížistům přímo v popisu práce, kdo skutečně bez výhrad nezaujatě vyslechne, popovídá, navede řeč správným směrem, ten by mi teď opravdu pomohl. Topím se v těch problémech už příliš hluboko a nevím jak sama z toho ven... Nicméně je tu problém, viz nadpis. Mám vůči psychologům neskutečné předsudky a blok. Kdysi jsem chodila k psycholožce do PPP (v pubertě, problémy ve škole) a prořekla se o tom před jedním známým, vysmál se tomu ve smyslu že už jsme jako Američani, že tam je in a módní, aby měl každý svého cvokaře... Od té doby s tím mám nepřekonatelný problém. Beru to jako slabost, neschopnost porvat se s vlastními problémy sám, osobní selhání. Ale zároveň vím, že by to pro mě byla v současné situaci neskutečná podpora. Co si o tom myslíte? Je návštěva psychologa ostudou a selháním? Znamená automatickou nálepku blázna a neschopného člověka? Nebo to jsou všechno jen nesmysly, které mi kdysi jeden hlupák nasadil do hlavy? Pište, raďte, hledám teď už záchranu skutečně kdekoli... Hezký večer všem