Přidat odpověď
Zdravím. Žiji sama s šestiletou dcerou. Po dlouhé době jsem si našla přítele, moc bych chtěla mít ještě jedno dítě, je mi 35 let - a tedy to nemusí jít už teď, než najdu jiného může být už pozdě.
Mám k němu jisté výhrady, je možné, že se vztah rozpadne.
Finančně bych to dala, ale za docela velkou cenu, finančního omezení té starší, práce v noci - jednou jsem si to už zažila.
Co mě taky tíží je to, že pracovně budu zase na x let vyřízená. Můj návrat do práce byl horor, msty za každý paragraf, každý den úprk do školky, žádný osobní život, a tohle všechno bych si dala ještě jednou. Teď, když dcera je konečně trochu samostatná (myslím tím, že mě za odpoledne po práci nedozničí a i si sama třeba maluje), méně často nemocná a já bych se mohla pohlédnout po normálně placené práci, která by mě naplňovala. Kdybych to druhé dítě měla, nezbylo by mi než se vrátit tam kde jsem (státní správa, smlouva na dobu neurčitou), nevyhodili by mě, ale byli na mě hnusní a není to práce, kterou bych dělala dobrovolně. Ale pokud v 36, 37 porodím, ve 39, 40 se budu vracet a poohlížet se po něčem lepším ve 43 letech je scifi, takže bych to nejspíš měla tak už napořád - obětovala bych kariéru dětem. Hledat práci v soukr. sféře a plánovat dítě je přitom nesmysl.
Jeden den si říkám, že repete fakt nechci, druhý den že děti za to stojí. Ale nemám čas se rozhodovat. Byl někdo v podobné situaci, jak se rozhodl a jak je s tím spokojený?
Děkuji
Anna
Předchozí