Jako počkej, co je poruchovýho na strachu ze smrti? Jako dítě jsem si užila svoje, ptž na vsi jsou pohřby pozdvižením, průvody se vinou od kostelíka na kopec za vsí pomalu každý týden. K tomu jsem měla zmatečnou ateisticko-katolickou výchovu, babička mlela nesouvislé evangelium a rodičové byli striktně pro přírodní koloběhy včetně toho hnití. V této souvislosti, aniž bych lobovala pro svého oblíbeného Krista, vidím východisko v naději v život po.

Já svým dítětem říkám v podstatě.

"nevím, co bude, až umřeme, nikdo to neví, je to tajemství. Ale asi něco jo, není možné, aby svět existoval jen tak a všechno končilo, třeba je to potom hezký"

No a k tomu plynule odcházej domácí zvířata do nebíčka, nevidím v tom žádný přehnaný kreacionismus a děti mají klid.