Dceři je jedenáct a urazit se umí důkladně, včetně práskání dveřma apod.
Odesílám do jejího pokoje, za cca půl hodiny se tam jdu podívat a tvářím se, že se nic nestalo. Obvykle se jí to mezitím rozleží a je ráda, že se nezlobím, takže poslechne.
Je to takové psycho, které jsem se naučila jako malá. Moje máma byla schopná se mnou nemluvit dva dny, takže když se po hádce náhodou tvářila normálně, ulevilo se mi tak, že bych byla ochotná se stavět na uši a odstrkovat nohama, kdyby to po mně chtěla.