Kudlo, vdávala jsem se taky hodně brzo, ale my se o sebe od začátku starali sami, protože partner pracoval.
Já to prostě mám nastavené v sobě tak, že se dokážu o sebe postarat, abych to měla tak nějak podle svého, a postarala bych se i bez partnera a bez opor kolem, zatím nejsem nemohoucí a nemocná, jednou budu asi pomoc potřebovat.
Já občas potřebuju spíš psychickou podporu než tu fyzickou.
Fakt je, že to mám tak v sobě a že mě tak vychovala mamka s otčímem, nic nebylo samozřejmé, všechno jsem měla vydřené a "zasloužené".
Určitě jsem pak u dcery udělala i tu chybu, že jsem nenašla správnou míru té pomoci a asi jsem ji docela přehnala.
Ale právě - kdy končí ten pocit, hm, ne snad zodpovědnosti za velké děti - to nemám, ale spíš toho usnadnění jejich života.
To je strašně tenká hranice...aby ta pomoc nepřesáhla míru toho, že by jim sebrala potřebu, aby se snažili sami.
ještě mám dva pokusy, tak snad to příště bude lepší