Prodáváme už roky (cca 20let) kojenecké věci, viděla jsem už tisíce párů, které přišly kupovat kočárek a spol.
Za ty roky se i napohled viditelnýě vztah mezi partnery hodně změnil.
- Změnil se věk a poměry věku mezi partnery. Zpočátku se mi občas zadařilo říct budoucímu tatínkovi "dědeček" - odezva samozřejmě velmi nelibá. Takže se zdržujeme jakéhokoliv označení nakupujících .
Někdy onen dědeček vypadal a vypadá skutečně jako dědeček a dokonce s vnučkou.
Ae to s sebou holt nese doba.
- Ale stále víc párů jsou stále přítel-přítelkyně. Fakt je, že dřív mi to přišlo hodně divné, protože pod slovem "přítel" a "přítelkyně" mám uloženo něco jiného, než životního partnera, ale už je to fakt běžné.
Už se ale zdráhám použít kdysi klasické rčení - "přijďte se podívat i s manželem, rádi Vám to a to ukážeme...". Protože odpovědí pak často bylo - "jo, já s přítelem přijdu".

A mě vrtá hlavou - proč se ti lidi, kteří se rozhodli mít dítě, prostě nevezmou? Dřív to občas taky tak bylo, ale ti lidi to dělali spíš z nějaké revolty nebo potřeby být "jiní", ukázat, že nepotřebují papír a posvěcení od státu....a to je jistě i teď, ale proč ti ostatní?
Je jich počád víc a víc, poměr manželů a "přátel" je nyní rozhodně menší u manželů.
Bojí se jít do závazku? Ale vždyť dítě samo JE závazek na celý život.
Říkají si, že to stejně na tu chvíli nemá cenu?
Počítají s tím, že se s tímhle partnerem dlouho nezdrží?
Nebo je to ekonomicky výhodnější?
Moderní, free?

Je tu ta diskuze, zda se vzít měsíc před porodem...mnozí radí - až bude dítě na světě, za rok, za dva. Ale proč? Pokud jde o status rodiny s "papírem", stačí přece odskočit si na radnici, přece honosná svatba nikomu žádné rodinné štěstí nepřinesla?

Fakt už jsem nějaký starší člověk a nechápu to.
Já ty lidi nesoudím nebo nehodnotím, je to věc každého, ale hrozně by mě zajímalo, PROČ to tak mají?
Třeba je to móda a kopírování buď rodinných zvyklostí nebo zvyklostí kamarádů.
U nás v široké rodině jsou teda všichni, kdo mají děti, vzati, takže možná jsem zas ovlivněná já tím, co vidím kolem sebe mezi blízkými.
A samozřejmě vím, že svatba není povrzení šťastného vztahu.

Smutno mi občas je jen tehdy, když vidím a slyším, že budoucí maminka by se sice vdala ráda, ale "tatínek" si ji prostě vzít odmítá.
Ne, nezpovídám ty lidi, ale - často se u nás zdrží dlouho a člověk slyší, co si povídájí mezi sebou a taky - mluvíme s nimi a oni spolu.

Jsem zvědavá, jak to bude dál...miminka se vesele rodí a neřeší to. Jak to budou mít jednou oni? Máme vlastně už druhou generaci zákazníků - minulá miminka čekají nová miminka - ale ta prostě přijdou už ne do té klasické rodiny .
Hrozí, že svatby zaniknou úplně trapný jako přežitek?