Káťo, nemáš doma mého syna?
Moje děti prošly školou, kde se neznámkovalo (ne monte). Staršímu synovi to bylo jedno, on je typ vědec, učí se především to, co ho baví, zato do hloubky. Prostřední syn vedle svého hvězdného staršího bratra prožil celý první stupeň v přesvědčení, že je průměrný (my jsme věděli, že není, jenže nebylo v naší moci mu to vysvětlit), protože neměl srovnání s běžnou populací žáků. Navíc je mírný dysgrafik, o to to bylo horší. Teprve když v páté třídě začal chodit na zkoušky nanečisto a začal se pravidelně umisťovat na předních místech žebříčku, uvědomil si, jak je chytrý, a úplně rozkvetl. Kdybych věděla, co vím teď, nikdy bych ho na školu, kde se neznámkuje, nedala. Prostě některé děti to srovnávání potřebujou.
Dcera umí dost realisticky odhadnout své schopnosti. A i ona se asi před rokem nechala slyšet, že se docela těší, že na gymplu bude mít známky (teď se to nebezpečně přiblížilo, tak už to neříká).