Tak jsem se syna zeptala. Řekl mi, že člověk přece není neomylný, že si myslí, že táta udělal chybu a že to ví, ale je příliš hrdý na to, aby to přiznal. Že jsme je přece vždycky vedli k tomu, abychom si uměli navzájem vycházet vstříc a on si myslí, že bych to teď měla udělat já.
Navrhla jsem mu, ať si s ním teda "po chlapsku" popovídá on, ať mu řekne to, co říká mě. Odpověděl mi, že "to nejde"