Vzpomínám si, jak jsem vyslechla hovor dvou starých paní - šedesát? a výš?
Bavily se o tom, jak manžel jedné blázní. Zcela bezostyšně, s ničím se netají, šlechtí se před odchodem k milence, manželka trpí, v noci pak nespí, předsavuje si...

ta druhá jí řekla:
Víš co udělej? Vyhoď ho, dokud je čas. Dokud je relativně zdravej. Když s tím nehodlá přestat a chová se takhle. Nějaké jejich společné známé se stalo, že dědek taky takhle bezohledně blbnul, manželka na prášky, jenže dědek měl pak masívní infarkt nebo něco podobného, zůstal ležící a oni jí ho z nemocnice dovezli kam jinam - než k nerozvedené manželce, kde měl bydliště. Pochopitelně ne k milence, kde víc než pobýval.

Tak i takhle drsně to může dopadnout. Ona nebyla schopná se rozvést včas, tak je pořád zákonitá manželka a měla by se postarat, každopádně alespoň nějak péči dojednat a taky ho dost dobře nemůže vyhodit z bytu, který spoluvlastní.

Z tohohle příkladu jsem si říkala, že stará paní radí kamarádce drsně, ale něco na tom je. Aby kamarádka neměla pak na krku jako ta cizí žena osobu, která se k ní chovala několik měsíců nebo let jako bezohledný hulvát, takže vzájemná neúcta, nesnášenlivost a teď povinnost se o něj nějak postarat.