Nejsme odpovědní za životy a štěstí jiných (dospělých) lidí.

Můj exmanžel také svého času nabyl dojmu, že jinde mu bude mnohem lépe a to bez jakéhokoliv úsilí.
Jenže, jaké překvapení, za tu dobu, co je "jinde mnohem šťastnější", hrozně zestárnul, jak líčí dcera, prý už se vůbec nesměje, je pořád podrážděný, s novou ženou se neustále hádají a ona mu už 2x utekla s jiným chlapem, a v poslední době koketoval s myšlenkou "vrátit se k nám".
Jenže já (i když jsem single) nemám nejmenší chuť vzít "zpátky" člověka, kterému jsem nebyla "dost dobrá". Musí si dneska umět unést, co si tak nerozvážně rozhodl.

V případě zakladatelky - nevím, možná by nebylo od věci promluvit se synem, co by si konkrétně on představoval, že by maminka pro tatínka "měla" udělat. (Ne, že by to pak udělat měla - ale bude dobré si okolnosti tatínkova odchodu a současnou situaci a maminčino stanovisko vyjasnit se synem.)