Ne, to si nemyslím, že toto téma takto vyznívá, určitě ne.
Každý ať má tolik dětí, kolik chce nebo touží mít.

Moje maminka byla jedináček a říkala nesčetněkrát, že tím svým „zatraceným jedináčkovstvím“ celý život jenom trpěla a nic jiného. Strašně moc chtěla sourozence – i třeba o 10 let mladšího, jí to bylo jedno.
Proto ona sama chtěla dvě děti.
Výsledkem je to, že ačkoliv dětství jsme měli s bratrem sice hezké, tak teď v dospělosti si nemáme co říct a žijeme každý svým životem, nestýkáme se, až je to trapné. I tímto stavem maminka trpěla, když viděla nás, jak se k sobě chováme a ona by dala nevímco za sourozence. Zcela jistě si to i idealizovala, to je jasné, skutečnost bývá jiná.

Kdo chce mít jedináčka, ať ho má.
Já nechtěla, chtěla jsem určitě 2 a kdyby náhodou bylo třetí, nezlobila bych se.
Akorát nevím, kam bychom se vešli.
Je to taky otázka priorit v životě.