před mnoha lety (1998) jsme začali společně makat na opravě krásného domu, ovšem v příšerném stavu, peněz málo, spoustu věcí si dělal chlap sám.
(Já na p*deli neseděla, makala jsem na pomocných pracech, údržbě již opraveného, podej, podrž, zajeď, starala se o děti a velkou zahradu.)
A fakt nemám na to to sama dodělat a ani jeden z nás to prodat nechceme.
On si troufá vzít hypotéku na půlku ceny tohohle "hradu" a za ni si pořídím svoje bydlení. Nechce se mně pryč, nemám chuť se znovu zařizovat atd., ale to není to hlavní, co mně drtí.
Hlavní jsou teď pro mně děti a začátek života bez něj. Jak přežít, že některé z dětí řekne, že bude s ním, a jak mu dokázat říct, že to akceptuju, nezlobím se a může za mnou kdykoliv přijít.
Děkuju moc za větu: život nekončí, jenom bude jiný. Spolu s hláškou: hlavně se z toho neposrat bude mottem mých příštích dnů.
Děkuju za vyslechnutí