Jo, n tohle jsem matka lvice. Jak díte překročí pomyslnou hranici, dostane tafku. Bez vycitek. Jako aby díte něco ničilo schválně, ublizovalo jinym a jeste se tomu smalo, to je na mou povahu moc. Zažila jsem takové ve skupině matek s detmi (pravidelne týdenní setkávání), a matka tohohle vykveta na jeho chování neřekla vůbec nic, ani nic neudělala. Tak jsem udělala ja - chlapečka který házel po mem synovi dřevěné kostky (ne omylem, zcela cíleně miril a hazel prudce) jsem capla za ruku a zasycela jsem na nej docela zle ze tohle dělat nebude a jestli to nechape, ze si tu nebude hrát. Cucel jak puk, ze si mu někdo dovolil něco říct. A kdyz to házení chtěl zooakovat, stoupla jsem si mezi nej a syna a byla jsem připravena ho odnést matce pokud by se to pokusil znova hodit. Koukal na me a pak si to rozmyslel.
Kdyz moje děti bouchl do me nebo do manžela, následovala okamžitá reakce (chytit ruce, zeptat se přísně co to děla a proč, při dalším pokusu plácnutí od nás, bez vycitek svědomí, navíc přerušení hry a odchod ditete do pokoje). Zkusily to parkrat, nepokracovaly. Naštěstí jsme teda nemuseli řešit nic trvalého, to je fakt, nicméně tak laskavá a benevolentní jako zakladatelka bych nebyla.