Dost mi to připomíná našeho staršího, je mu pět. Taky kolikrát absolutně nevím, jak na něj mám reagovat, a už mě taky napadlo, co z něj asi vyroste...
Ale snažím se zaměřit na to, aby uměl svoje emoce vyjádřit a popsat - asi ne hned, ve chvíli toho konfliktu a afektu, ale třeba za chvíli, až to trochu opadne - napovídám mu stylem "ty ses hodně zlobil, viď? protože... - např. že jsi chtěl, abych si s tebou šla stavět lego, ale já jsem musela vařit večeři..." atd., a on teď už i řekne, jo, zlobil jsem se, mě to naštvalo atd... a pak si vysvětlujeme, že zlobit se může, že to je normální, ale prostě nemůže jít a v té chvíli mě kopnout atd. Ale je to hrozně náročné a jakmile sama nejsem v pohodě, jsem unavená, nervózní a přetažená, tak mi taky kolikrát ujede ruka a jednu schytá - ne že by to pomohlo.
Už jsem taky kolikrát přemýšlela o psycholožce - u jedné jsme sice loni byli (kvůli jinému problému) a ta pravila, že syn je naprosto normální... tak nevím, jestli to má cenu.
Paradoxně např. rady utahat ho sportem atd. jsou u nás na nic, syn je dost líný a nešikovný, ale zase přebytky energie má velké, teď jsme zavření doma kvůli nemoci a je to teda síla, co on vyvádí, když je "nevyvenčenej"... hrůza.