Přidat odpověď
Budu asi jediná jiná, ale můžeš to vzít jako další názor. Děti v tomto věku ještě mívají všelijaké vrtochy, to je pravda, lecos se jim dá tolerovat. Ale pokud se tyto situace opakují, přemýšlíš nad jejich příčinama a ničeho ses nedobrala, myslím, že není špatné dítěti jasně ukázat, že takhle ne. Jednoduše řečeno, pokud moje dítě ze své zlosti někomu ublíží, dám mu na zadek a věcně mu vysvětlím, že nikomu se ubližovat nebude. Je mi úplně jedno, co si ostatní myslí o tělesných trestech a této situaci, protože až budete v pozici maminky dítěte, kterému to moje ublížilo, budete si rozhodně přát, aby se tato situace neopakovala. Stejně tak ubližování sourozenci z vlastní zlosti. Dítě se musí učit ovládat své emoce a musí vědět, co si smí dovolit a co ne. Samozřejmě o nastalé situaci pak v klidu promluvíme, nabídneme různé možnosti řešení (zabušit si do peřin nebo cokoliv na tento způsob), ale aby se měl mladší sourozenec a všichni lidé okolo klidit, když děťátko něco rozruší, tak to fakt ne. Klidně ať v první chvíli myslí na to, že uhodit brášku nesmí proto, že by následoval lupanec na zadek, pak přijde myšlenka, co tedy dělat, když jsem naštvaný a chci to dát najevo. Myslím, že je to normální myšlenkový pochod, děti navíc opravdu dělají dost často to, co se jim dovolí a hrají pro nás divadlo. Protože pokud dítěti ty hranice nedáte, bude mít velké potíže v kolektivu, ve školce, škole a vlastně si nebude vědět ani rady samo se sebou. U nás doma platilo plácnutí na zadek v život ohrožujících situacích, kdy se nereagovalo na výzvu (klasický přechod přes silnici) nebo úmyslné ubližování či ničení věcí. Mám 2 dost živé děti a věřte, ne s každým malým děckem jde vše řešit domluvou. Jsem ráda, že s postupujícím věkem těchto situací ubývá a problémy se teď už obvykle řeší promluvou.
Předchozí