Já jsem to měla celý těhotenství, vymýšlela jsem katastrofický scénáře o toxoplazmózách a podobně, pak o různých vadách, který se přehlídly, nebo se ještě můžou vyvinout. Moje hlava je peklo. A neudělám s tím nic. Valí si to svým životem, veškerý racionální vysvětlování k ničemu. V noci sem čuměla do stropu a přemýšlela, co všechno se může stát, abych na to jako byla připravená.
Po porodu to pokračovalo stylem "co když přestane v noci dýchat" a podobně, pak se to časem zklidnilo.