Přidat odpověď
Tak to mě strach o dítě (což je pro mě něco jiného než strach z porodu, ten jako takový jsem zas tak neměla a s rostoucím břichem se opravdu ještě snižoval)přechází až během porodu při bolestech - to víc myslím na sebe než na mimino, ale jinak jsem se bála taky vždycky až do konce. Ne teda nějak extrémně, že bych nemohla spát n. myslet vůbec na nic jiného, ale pořád jsem měla v hlavě tu možnost, že to dopadne špatně. Nezapomenu, jak sestra nekonečně dlouho nemohla "chytit" srdeční činnost dítěte na monitoru už v porodnici, když jsem přijela s odteklou vodou - kdybych už neležela, tak omdlím a v hlavě mi letělo jenom "já to věděla, že se ještě něco stane" ... (nestalo se nic, šlo jen o technický problém)
Předchozí