Když se mi narodil mladší, starší bylo 6. žárlila hodně, já se snažila co nejvíc být s ní, malého mi často hlídala babička, abych ji mohla vozit na kroužky. Měly jsme spolu i různé akce o samotě třeba o víkendu a malého hlídal tatínek. Jenže jsem začala mít neodbytný pocit, že čím víc se snažím, čím víc času jí dávám tím víc ho dcera chce. Byla uječená, urážela se, říkala hrozné věci. Až mi jednou "bouchly saze" a nastavila jsem hranice tak, abych mohla být s malým, s ní ale taky abych si já odpočala - psychicky, tzn. když třeba kluk spí, tak si chvíli sednu např. k netu a dcera si musí vystačit sama, tak jako dřív. Syn poporostl a začal na ségru žárlit, projevuje se to hlavně tak, že ji bije, taky super situace a do toho čekáme třetí, to si vůbec raději nepředstavuju, a jen doufám, že si to časem sedne. Nemáš to lehké, ale pokud si dřív dcera hrála sama, nastavila bych nějaká pravidla a nebála se jí někdy také odstrčit, nedá se nic dělat, když to šlo dřív půjde to i teď.