Rozumím tomu, MM další dítě nechtěl a jeho důvody byly naprosto racionální a rozumově správné. Rozhodla jsem se, že dítě bude a MM že se s tím tedy vypořádá.

Nakonec to nedopadlo dobře a dítě nebylo. Přála jsem si další, ale to už zase byla jiná situace, to už bylo na rozhodnutí obou a ty rozumévé důvody převážily i u mně.

Myslím, že taková situace se dá zvládnout a muže je možné i pochopit, pokud netlačí a nehroutí se z toho, je třeba mu dopřát čas. Pokud není úplný ignorant, těžko se dá očekávat, že by nevnímal miminko a vlastní krev k tomu.
Jen je potřeba mu dopřát čas k vyrovnání se se situací. To, že shluk buněk nevnímá jako dítě, o tom jsem se sama mohla přesvědčit, v tom kritickém období litoval mně, bál se o mně, ale dítě šlo naprosto stranou, pro něj to bylo něco, co vlastně ještě neexistuje.

Ženě se taky nelze divit, je to věc velmi emocionální a navíc podpořená hormony samotnou matkou přírodou, s tím se skoro nedá bojovat a z takové bitvy vyjde žena nutně dost pošramocená, pokud ten děj přeruší.

Po téhle události měl MM doma několik měsíců, ne li let, doma trosku. Oba mají pravdu a pokud mezi nimi je kvalitní vztah, tak to zvládnou, aniž by museli poměřovat, kdo měl tu pravdu víc.

Ostatní by jim asi měli popřát mnoho štěstí a nechat to na nich.