Pelíšku,
cítila bych se tady doma, kdybych věděla, že si to budeme moct koupit.
On i syn je "víc doma" u táty, protože tam to má "jistý". Sám mi to řekl, abych se nezlobila, ale že to tak prostě je - kdyby to byl NÁŠ byt, tak by se tam cítil doma stejně jako u táty. Jenže není.
Ono tohle je vlastně to, o čem jsem mluvila na začátku... to je totiž to jediný, co mi opravdu reálně schází a co mne trápí. Nejen, že mi ten domov nikdo nedal, když jsem byla dítě (jakž takž jsem byla "doma" u babičky, i když jen "jakž takž" - patřila jsem tam, ale neměla jsem tam nic svýho, musela jsem si vytvořit vazby k tomu, co už bylo daný) a nenabídl mi ho ani nikdy potom. A já jsem bohužel přesně ten typ, pro kterýho je vybírání podlah a obkladaček a společný malování bytu ta největší romantika.