Mám něco podobného se synem za sebou, měla jsem pocit, že se snažím osedlat splašeného koně a vůbec mi to nejde. Byli jsme stále v boji kdo s koho, oba nakonec úplně zoufalí. Cesta cukru a biče se ukázala jako cestou do pekel. Musela jsem začít od sebe a úplně od začátku. Byla to dlouhá cesta, musela jsem se změnit já a pak se naše vztahy upravily. Dneska mám doma moc fajn prepuberťáka a k tomu prvňáčka, u kterého už tolik chyb nedělám.
Co mi pomohlo? Hodně alternativní přístupy k výchově, hlavně semináře R+R a knížky (např. Vychováváme děti a rosteme s nimi). Byla jsem to já, kdo musel zakopat zbraně, uvědomit si, co je a co není důležité a narovnat naše vzájemné vztahy z nadřízeného a podřízeného na partnerství s pevnými dohodami a hranicemi. A funguje to, sice ne ze dne na den, ale za nějaký čas jednoznačně. Samozřejmě, že nejsem dokonalá a stále dělám chyby, zvlášť, když je stres, ale už ty chyby hned vidím a snažím se je napravit. Myslím si, že obecně platí, že vždycky musí začít jednat dospělák a pracovat na sobě, a dítě se bude měnit následně, opačně to nefunguje. Je to těžké, protože výchovné postupy si neseme ze svých původních rodin, ale jde to, když se chce. Přeji hodně sil na dlouhé cestě.