Monty, "obávám se, že tak rád, aby mi chtěl sám od sebe pomáhat s mými problémy mne nikdy nikdo neměl a ani mít nebude"

a jak tě teda maj lidi rádi? jako děvče pro hezké chvíle? nebo o jakém "mít rád" jsi dřív psala, když jsi tvrdila, že máš partnerský vztah (tuším s chlapem n-1 - ženatej starší myslím byl...)? Dohadovaly jsme se tehdy mj., jestli partner nutně musí sdílet domácnost, a co tedy sdílí, aby to byl partner, ale jaksi v pozadí toho všeho přeci je, že jsou si lidi vzájemně oporou, tedy samozřejmě si pomáhají s řešením problémů, nebo ne? Jestli spolu řeší jen ne-problémy, tak to je fakt asi jako si s někým jít zahrát tenis nebo zajít na koncert

Jiná věc je určitý pocit duševní (duchovní?) samoty, jakéhosi nepominutelného přesvědčení, že vposledku, v krajní a úplné odpovědnosti (za sebe, za dítě, za svět) je člověk jenom sám za sebe, osamocený, některé věci jsou nesdělitelné, nesdílitelné... (ale ty máš tuším víru, tak jsi za vodou v tomto smyslu, ne?)