Jachtarko,
to záleží na všech zúčastněných stranách.
Já teda přidám zkušenost z pohledu dítěte. Naši se rozvedli když mi bylo pět, otec se do mých devíti let zajímal, pak přestal (nová rodina) a časem kontakty skončily úplně. Já jsem jako dítě k otcovým rodičům - svým prarodičům, jezdila celkem bych řekla dost, bylo to fajn, ale čím jsem starší, tím víc bych řekla, že si nesednem "lidsky", takže ten vztah jde tak nějak do kopru. Jezdím tam nadále, tak jednou ročně, teď teda spíš kvůli tomu, aby měli kontakt se svým pravnukem, kterého mají moc rádi (můj otec o svého vnuka zájem nemá)... ale beru to jako povinnost.
Moje máma mne v kontaktu s otcovou rodinou vždycky podporovala, i když sama ví, že to s nima není někdy lehký, v tomto směru bych řekla, že podmínky byly ideální. Ale prostě někdy si lidi ne až tak úplně sednou, a to je faktor, kterej je potřeba brát taky v úvahu, i když jsou třeba ostatní podmínky příznivé.
Jinak myslím, že kdyby se do těch vztahů byl víc vložil i otec, bylo by to třeba trochu jiný. Ale já jsem takto u prarodičů prakticky cizí člověk. A vzhledem k tomu, že z nějakého důvodu se starají i o to, abych se ani u nich s otcem nesetkala, když tam on je, ani o něm přede mnou nemluví, tak třeba taky přijdu o řadu událostí té rodiny, takže jsem prostě mimo. Vídám se striktně s prarodiči a se zbytkem té větve rodiny ne (čili vím, koho mám za příbuznýho, ale od dětství jsem se s nimi neviděla). Protože na společné akce mne nezvou asi z toho důvodu, že tam bude on... nebo nevím