Otěhotněla jsem neplánovaně, když jsem odcházela od prvního manžela tyrana - jedna facka, žádná facka... nespali jsme spolu několik měsíců, já už si řešila bydlení jinde, pak měla dcera první narozeniny - my byli nějak neměko, vyspali se spolu a buch - já byla v tom. Zhroutil se mi svět, najednou mi bylo jasný, že můj plán (jít na hory, bydlet i s dcerou na horské boudě, tam zrovna pracovat, hlídání dcery řešit akčně - měla jsem mít práci pokojské, tak to by s dcerou bývalo šlo) padá... Na potrat jsem prostě nedokázala jít. Mlelo se to ve mně celý ty měsíce. Říkala jsem si, že přinejhorším, až se narodí a nezačnu to malý mít ráda, dám ho mé sestřenici (asi 10 let se snažili o mimčo a nic) nebo k adopci. Když se syn narodil, okamžitě příroda zapracovala ukázkově a já si ho zamilovala. Byl moc hodný. S manželem jsem kvůli synovi ještě pár let byla, ale fakt to nešlo. Pak jsem odešla, mám druhýho manžela, s ním 2 holčičky a syn je teda můj jediný chlap. Jsem za něho ráda. Peníze jdou vždy vyřešit. Dítě se narodí až za pár měsíců. Kolik holek tady často píše, že měly všechno suprově namyšlený a pak je tšsně před porodem nebo po opustil partner. Možná, že ti Bůh (nejsem věřící, ale někdy ty věci tady tak zvláštně fungujou, jako by s námi někdo měl nějaký úmysly) dá jen jedno dítě. - chceš se o něj sama připravit? Interrupce je podle mne vždy smutná záležitost a nikdo nedokážeme domýšlet, jak moc to nakonec tu potencionální matku zasáhne... Držím pěsti a posílám sílu. Mně narození dětí moc pomohlo s uvědoměním si sebe sama a se získáním životní síly.