Tylity, mně samotnou překvapilo, jak zoufale to zní, nicméně skutečnost je taková, že mě je v podstatě fajn. kupodivu tedy rozhodně líp, než v manželství. u nás to bylo obdobné, jako cos psala ty - byla jsem prakticky na všechno sama a odchodem manžela se mi ulevilo, vlastně teď momentálně jsem ve stadiu, kdy se sama divím, jak je mi lehce, jak jsem najednou odpočatá (když lítám jenom kolem dětí a ne i kolem manžela), jak mám najednou peníze na to, co potřebuji (když mi manžel dává alimenty, když dřív mi nedával většinou nic), jak mi v posledním necelém půl roce samovolně vymizely chronické obtíže, se kterými jsem předtím bojovala roky (včetně třeba anemie, která se dá objektivně vyšetřit rozborem krve, takže si opravdu zlepšení jenom nenamlouvám).

co se dětí týká, nevím, co na ně přenáším nebo nepřenáším, ale JÁ JSEM vyrovnanější a myslím, že díky tomu je zvládám alespoň tak, jak je zvládám. kdybych neviděla, jaké mají moje děti problémy, asi bych dokázala být vysmátá, protože já sama se cítím lépe, ale vysmátá být momentálně nemůžu, protože děti nejsou a já jim nedokážu pomoct. vidím, že se řítí někam, kde jim to může hodně uškodit, ale nevím, jak tomu zabránit. u holky na škole funguje školní psycholožka, už jsem ji kontaktovala, jestli na nás bude mít čas, ona tam je jenom hodinu a půl týdně, tak jsem na to zvědavá.