Tedy chápu, že partner chybí? Ať byl jaký byl, chybí.. více z vás vám tady chybí, jak to čtu.

Mám to jinak - nikdy mi nepomáhal s domácností a ani s dětmi, s malou se učil matematiku, která jí jde i bez něj, to ostatní se s ní učím já a matiku když je potřeba zvládnu také. Byl zvyklý utratit i můj plat - tedy nyní ze svého platu zvládám sama hypotéku, máme s malou hezký byt a nikdo nás neprudí a neděsí. Nežijeme v nedostatku, dokonce jsem kupodivu přestala mít strach, co bude..

Chodím do večera do práce, malá je ve škole, ale je jí už 13, tedy očr nepotřebuji, jen jí přes poledne zavezu oběd, když je nemocná, občas nějaká ta propustka na očkování. Nového partnera jsem si našla - a to na inzerát a nebyl to problém. Je na nás hodný, dítě ho má rádo.

Prvotní bylo chtít mít hezký život, dostat se z problémů, kvůli kterým se život stal nesnesitelným. Už mě nikdo netrápí - krom ex (třetí rok dělá problémy s rozvodem, nechce vypořádat majetek). Ex dokáže všechny lidi ve své blízkosti přesvědčit o tom, co jsem to za zrůdu. Mívám strach, že přijdu o každého, na koho má možnost dleší dobu působit (to jsem si i ověřila). Na druhou stranu je to i zdůvodnění - doopravdy se nedá žít s člověkem, který z vás před kýmkoli dovede udělat toho nejoršího tím nejpřesvědčivějším způsobem a je jediná možnost - odejít a rozvést se se vším, co to nese.
Není tu počáteční euforie, jak to je prima, která se pak mění - je tu počáteční úleva, že nyní již nemusím, co jsem musela dříve a zase si mohu život řídit sama. Když se něco nepovede, zlobit se na sebe sama.

A pozor - sama mám méně práce a povinností nežli s ex. Mám lehčí život, asi to bude tím, že i když jsem žila s ex, tak jsem prakticky rodinu a vše kolem ní řešila sama... jsem třetí rok pryč a pocit, že je život takto snadnější a lehčí se nemění.

Tedy to jde. I tak se objevují chvíle, kdy se nimrám v tom, proč byl ex jaký byl a nemohl být jiný, že jsme mohli žít spokojený život - a pak bum na zem, vím, že jsme nemohli - s jeho povaou ne. Psycholog říká, že trpí poruchou osobnosti.. a asi ano. Je mi totiž bez něj lépe, nestýská se mi. Jen mi bývá líto, že to muselo takto dopadnout, když jsem se tolik let snažila, přemáhala a prostě chtěla vše "vydržet".. občas přemýšlím, jestli jsem to ještě neměla zvládat - a pak zase bum.. vím, že ne - že už bych to nevydržela.. psychicky.. fyzicky..

A to je důvod, proč se rozvádíme.