Nejsem v depresi, beru AD, jsem v pohodě. Proč sem tedy píšu.
Nemůžu se srovnat se svým vzhledem, svým tělem.
Moc se snažím, už několik let. Jsem zralá žena, a tento problém mám jen asi 4 roky.
Dřív to bylo v pohodě.
Po prodělané depresi a přidružených potížích , ze kterých jsem se dostala v terapii, mi zůstal problematický vztah ke svému tělu.
Objektivně to není tak strašné, je to spíše jen moje vnímání.
Už jsem se i naučila normálně jíst a normálně vážit a váhu nesnižovat.
Tohle rozumné já zvítězilo. Navenek tedy vše O.K.
Ale duše řve.
Mám problém se sebe dotýkat na místech, kde mají ženy tuk zcela běžně a správně. Zadek, boky, trup, stehna. Když se sprchuji, snažím se to dělat tak rychle, než začnu přemýšlet nad tím, že se mi z toho zvedá žaludek.

Normálně jsem v pořádku. Pracuji, funguji, starám se o rodinu, studuji-příležitostně.
Terapie byla úspěšná v mnoha ohledech, a navenek i v tom, že jsem přestala se týrat. Jen ten pocit nepatřičnosti existence ve svém těle mi zůstal.

Je šance, že mě to někdy přejde? Jak dlouho je třeba čekat? Co myslíte?