Nejsi sama, můj manžel taky není ani za mák empatický, je to naprostý sociální dřevo. On třeba potká svojí kamarádku po 2 letech a radostně jí řekne: Jé, čau, ty jsi hezky tlustá...

No nezabít ho je fuška.

Já jsem se s ním naučila zcela přesné a racionální komunikaci, vždy zcela přesně formuluju, co mi je nebo co chci - a na to on reaguje na 100 %. Naštěstí to celkem odpovídá mé povaze, takže nemáme s tímhle problém. On ví, že když řeknu, že jsem v pohodě, i když se třeba netvářím, tak fakt jsem - jen třeba nemám náladu se usmívat. Naopak když řeknu, že je něco špatně a že jsem opravdu nešťastná - jako z toho nábytku v dětském pokoji - bere to jako alarm, se kterým je třeba něco nutně dělat.

Na cizí to asi někdy působí trochu divně, hlavně když se chytneme - manžel je cholerik a lítají z něj hrozný kecy, když to na něj přijde - a do toho já stupňuju svá prohlášení - začínáš prudit, tvé chování už přesahuje běžnou normu a podobně:)))