Však taky některé takové vzorně "pavlovské" rodiny braly rození jako závody. Když se mojí švagrové narodil sedmý sourozenec, skandovala hromadná návštěva příbuzných a známých: "Deset! Deset!" Nemyslím si nic špatného o tom, když má někdo hodně dětí, ale ten závodní duch byl trochu divný, trochu, jako by nešlo o bytosti, ale o čísla. Řekl bych, že některé ženy viděly v počtu porozených dětí cestu, jak se ve farním společenství zviditelnit a vyniknout. Netuším, nakolik byly v životě šťastné nebo nešťastné, protože za masku vzorné ženy a matky nebylo skoro vidět. Někdy mi taky přišlo, že se v takových párech muži se ženami moc nebavili, i když nevím, jak to vypadalo v soukromí, ale na veřejnosti často docela chladně, jako by tím, že byly rozdělené společenské role a zplozeny děti, už si nebylo moc co říct. Ale koukal jsem na to prakticky jenom zvnějšku a víc nevím, jen ojediněle se ke mně dostaly útržky, že třeba "u mojí sestry to mezi Jirkou a ní zrovna nefunguje..." atp., cestou k nápravě bylo modlit se za ně, někdy i prosba o připojení se k modlitbě, bráno tedy ve stylu: rozdělení společnosti na muže a ženy je věc daná, žena má muže poslouchat, případně trpět a čekat na zásah shůry, který muže ve vztahu k ní osvítí.